Tennengebirge 2012
Autor Petr Křivánek | Datum 07.15.2012

Dlouhé hodiny u internetu a lezeckých průvodců. Tak vypadaly zimní večery, kdy jsem, jako každý rok, v hlavě střádal plány na letní výšvihy do hor. Cílem je poznávání, pro nás stále nových, lezeckých oblastí a to převážně v Rakousku, neb dostupnost tamních Alpských vrcholků je na kilometry i peněženky více než přívětivá. Letošní volba padla tedy, možná vám to přijde zvláštní :), ale na Rakousko, oblast Tennengebirge.Jedná se o pohoří ve spolkové zemi Salcbursko nad městem Bischofshofen s nejvyšším vrcholkem Raucheck 2431 m. Za útočiště jsem zvolil soukromou chatu Werfener Hütte ve výšce 1969 m, která je situována na JV u paty masivu Hochthron.

Tedy vybráno jest a teď jen seznámit s letošním plánem parťáky. Ty přijímají výzvu s nadšením. Nicméně každý z oslovených se letošního cíle drží zuby nehty, bez zranění, domácích povinností a zákazů manželek, což nebývá zvykem a s blížícím se koncem června, kdy bychom měli vyjet zjišťuji, že nás je 5 a tudíž na 2 lezecké dvojky příliš. Začíná boj o dalšího spolehlivého parťáka na lano, který je záhy ukončen nadšeným výkřikem dalšího horo blázna v ženském rodu: „jedu“! Tým je tedy jasný. 3 lezecké dvojky ve složení: má maličkost + Jindra Vimr, bráška Honza Křivánek + Jirka Köhler a neméně slavná dvojka Standa Sehnal + Světlana Pavlátová. Termín je všemi schválen na 28.6. až 1.7.2012 s tím, že ještě může vše zhatit počasí. To však ještě den před odjezdem vypadá skvěle a tak konečně můžu říci, že je skutečně upečeno a nic nám nestojí v cestě.

Čtvrtek 28.6.2012

V odpoledních hodinách přijíždíme po malém bloudění na popisované lesní parkoviště v průvodci. Přebalujeme vše potřebné a redukujeme počet batohů, jídla a matroše na únosnou mez. A jejda, Světlana se rozhodla, že nepřijde ani řízek nazmar, a tak nám všem vytírá zrak, neboť místo jednoho báglu nese na bedrech hned 2 napěchované bobíky.

Standa se Světlanou a pověstným dvojbáglem na lesním parkovišti.

Ale co, říkám si, z parkoviště je to „jen“ 2:15 hod na chatu s celkovým převýšením cca 1000 m. Trénink je trénink. Slunce pere a cesta se hned od parkoviště prudce zvedá. To dá. Za 20 minut jsme z lesa venku na louce před usedlostí Mahdegg, kterou jen míjíme a jdeme na další krpály.

Jirka s „cyklistickým“ batůžkem. Před ním zleva Hiefler, Fieberhorn a Hochthron.

Asi v půlce cesty je v lese studánka s vyskládanými 5tilitrovými kanystry a prosbou – donést na chatu. V šestičlenném týmu ulpěly na hrbech pouze dva. Proč zrovna ne u Světlany? Nedokážu říci. Funíme, ale jdeme. Opravdu 2:15 hod a vylézáme na pěkné rodinné doškové chajdě Werfener Hütte, kde nás vítají 2 lamy a usměvavý týpek – nepálec jako vystřižený z filmů o dobývání Mount Everestu, který za zvuků muziky „tam od nich“ kmitá v místní kuchyni. Okamžitě dostává od nás dobráků přezdívku Tenzing.

Tenzing na chatě s lamou.

Později se dozvídáme, že v roce 2007 opravdu na Everestu byl. Objednáváme pivko a za dva vynesené kanystry dostáváme prémii v podobě dvou „šnapsů“. Tak to bychom měli. Jen mi není jasný ten posměvný úšklebek ve tvářích ostatních. Aha, Světlana je podle zdejší zvířeny přejmenována na Světlamu. Dobrý no. Je moc ráda. Bágly házíme na Lagerzimmer s tím, že si ještě dvě dvojky zalezou na sportovkách za chatou a já s Honzou půjdeme omrknout zítřejší nástupy. Jirka se rozhodl natrénovat v sedmičkových délkách. Asi ve třetí mu cosi povoluje pod nohou a v tu ránu, z dosud neobjasněných důvodů, dává parádní 10ti metrovou tlamu. Oou. Efektní pro kamery, ale jinak to nevypadalo moc dobře. Trochu potlučený zvažuje zítřejším plán. Ale dobrý, směje se.

U chaty jsou 3 masivy. Ten nejbližší Hochthron, prostřední Fieberhorn a nejvzdálenější Hiefler. My máme na zítřek vyhlédnuty dvě souběžné cesty na Fieberhon a to Fun in the Sun, která je v průvodci značena klasifikací 4+, 6(A0) a Flitterwochen za 6+. S Honzou jsem už u nástupů cest na Fieberhorn. Jsou pod sněhem. Ten je v takovém sklonu, že z něj nastupovat je o hubu. Navíc praží slunce a odtrh mezi sněhem a skálou taky není reálné přeskakovat, defakto na celkem slušný rajbas.

Nástup Fun in the Sun pod sněhem.

Nic, do stěny se dá natraverzovat výše a to do prvního štandu. Je vyřešeno. Ráno jdeme na věc.

Pátek 29.6.2012

Budíček v 5 hodin. Pak obligatorní vaření čajíků a nějaká ta tatranka nebo špek u starších ročníků. Počasí gutt. Nervozita stoupá. Nástup pod Fieberhorn je vyzkoušen a jelikož je to pouhých 15 – 20 minut chůze od chaty a ještě k tomu po vrstevnici, bereme úvazky s matrošem již na sebe. Abychom se lépe poskládali a nemuseli čekat, vyrážím jako první s Jindrou. Za námi Standa se Světlanou a celé to uzavírá Honza s Jirkou. Jsme u nástupu, tedy přesněji u prvního štandu cesty Fun in the Sun.

Štand v 1. délce Fun in the Sun – náš nástup.

Dvě délky touto cestou nás čekají bez rozdílu stejně. My se po druhé délce pěkného rajbáskového lezení dostáváme traverzíkem vpravo do cesty Flitterwochen. Standu se Světlanou zanecháváme osamoceně, leč na dohled ne daleko. Užívají si 9 délek Fun in the Sun v celé kráse. Pohodové lezení, které je slušně odjištěno nejty. Za námi do Flitterwochen se už řítí i Honza s Jirkou a tak lezem, ať si na štandech nepřekážíme. Začíná přituhovat. Ve vápnu, které má sice super tření začínají ubývat vodou vymleté spárky, navíc se vše začíná naklánět na nás a rajbasy jsou záhy tvrdým oříškem. Jsme v délkách za 6+ a je to znát. Opravdu nekecali.

Délka za 6+ v cestě Flitterwochen.

Nechci podrývat sebevědomí, a tak po vyvedení těchto délek ještě něco málo natáčím a volám na druhý konec lana pod sebou, že v pohodě. „Jistím, můžeš!“ „Lezu“, slyším pod sebou a pak už jen hromování: „sakra, jak to ten ichtyl mohl dát“. I když délky ztěžkly, je to dobře odjištěné a morálu není třeba tolik, kolik by se na první pohled mohlo zdát. Za nedlouho vidím Jindrovo rozzářený gesicht. Honza s Jirkou si lezou, zdá se že v pohodě, za námi. Celkem 6 délek ve Flitterwochen a pak traverz vlevo do poslední délky cesty Fun in the Sun, která je pro všechny opět stejná a končí na hřebínku malého Fieberhornu. Ještě než se dáme do traverzu po travnaté terase, vidím vedle nás Světlanu se Standou. Ty už dolézají poslední délku své cesty. Klid a pohoda s jakou to dávají vypovídá, že si to opravdu užívají, neuvěřitelně jim to leze a jsou i dostatečně rychlí. Za chvíli jsou na hřebínku mezi malým a velkým Fieberhornem, kde končí obě naše cesty.

Hřeben od malého Fieberhornu k zafixovanému traverzu.

Trochu nám utekli, což je dobře. Nikde se nebudeme navzájem zdržovat. Ještě vidím, jak nalézají do zafixovaného převislého traverzu, který vede pod obrovským převisem věžičky, na které končí cesta Werfener Traumpfad.

Věž s převisem, pod kterým vede traverz.

Traverz.

Volají na nás, že je to slušnej šťavák a nářez. Pomalu se suneme za nimi. Po vysilujícím traverzu nás čeká totiž ještě nalezení do 6ti délek cesty Panorama za 5+. Do teďka jsme lezli v plotnách a tak jen čekáme na jejich další přísun. Délky Panoramy jsou super, několik ploten a poslední 2 na vrchol vedou ve slušných spárách. No ještě jsme se zapotili, né že ne. Jsme na vrcholovém travnatém platu, kde už na nás čekají Standa se Světlanou. Je neúprosné vedro a ti dva se tu opalují. Tak to je nářez. Takový vrchol jsem ještě neviděl. Žádný kříž, žádná kamenná mohyla, jen drsná horská tráva a široký hřeben svažující se mírně na severní stranu masivu, kudy se dá normálkou a poté částečně i feratou sejít zpět na cestu k chatě. Super. Velká radost. Grosses Fieberhorn 2276 m.

Na vrcholu Grosses Fieberhorn.

Jsme tu všichni a bez ztráty kytičky. Gratulace, malá svačinka, pár vrcholových záběrů a jde se dolů na pivko.

Sestup

Sestup

Sobota 30.6.2012

Ráno budíček opět na 5 hodinu. Nikomu se po včerejším výkonu nechce z pelechu a tak vstávání protahujeme o další půl hodinu. Podařilo se. Naše cesty se tento den rozcházejí. Standa se Světlanou mají za svůj cíl vrchol Hochthronu 2362 m a to 10ti délkovou cestou Hillinger Lanz za 4+. Já s Jindrou a Honza s Jirkou jsme si na dnešek poručili ze tří ten nejvzdálenější masiv od chaty a to Hiefler 2378 m, 9ti délkovou cestou s názvem Eybl-Loipe v klasifikaci 6. Tak na co čekat, opět snídaně za rytmu vařiče venku u chaty a elou. Standa se Světlanou to mají k nástupu kolem 15ti minut. Jde asi 5 minut po vrstevnici od chaty a pak musí suťovištěm ke stěně Hochthronu do výrazného vhloubení.

Nástup k cestě Hillinger Lanz.

Tam je nejt a malá cedulka s vytepaným názvem cesty Hillinger Lanz. Lézt jsme je neviděli, ale na chatu přišli s hrůzou v hrdle, neb s páteční cestou se to prý nedalo srovnávat. V této šlo převážně o komíny a kouty, terasy a traverzy a to téměř po vlastním jištění. Pouze vyštandováno, občas nějaká ta skoba nebo nejt v délce. Věděli to sice předem, ale hrdinsky šli do toho a zmákli to na jedničku. Někdy po poledni byli u krásného vrcholového kříže Hochthronu.

Na vrcholu Hochthronu.

Podle topa cesty měli jít od vrcholu hřebenovku až pomalu k chatě, ale sestup stál taky za to. Lezli jako raci a to jim trochu trvalo. Celé to vypětí a silný zážitek jim nepříjemně okořenila ještě probíhající záchranná akce dvojice Rakušáků, kteří to valili stejnou cestou za nimi, ale ve vrcholových délkách už to nezvládli. Sekli se na travnaté polici a hrdě čekali, až je někdo dosmýká domů. Záchranou akci si vzal na bedra chatař, který na Hochthron vyběhl normálkou a k nešťastné dvojici slanil. Sám jim pak vyvedl cestu na vrchol odkud všichni sešli a bylo po akci.

My jsme to měli k nástupu podstatně delší, přesně 1:30 hod. Museli jsme jít po cestě vedoucí od chaty pod Hochthronem a u Fieberhornu sestoupit až k jeho jižní patě na suťovitě. Už jsme přestávali věřit, že jdeme správně, protože sestup nabíral spád a hlavně nekončil. No a po sestupu opět výstup k JV stěně Hiefleru.

Konečně vidíme Hiefler.

Nástup začínal ve 2000 m, takže opravdu slušná šlapačka. Ale našli jsme. Obě dvojky se navazujeme na lano. Topo a popis cesty říká, že jištění v cestě je osazeno o dost řidčeji, než včera. No nic, to dáme, zbytek dojistíme. První délky jsou v položených plotnách, rozvrásněných celkem hlubokými vodními žlábky. Pohoda, pohoda. Jištění tu opravdu moc není, ale budiž. Na plotnách toho moc nezaložíme, nicméně terén je, dá se říci, v cajku.

Nástup cesty Eybl-Loipe.

Sluníčko opět pere jako blázen a nám se lepí jazyk. Jsme ve čtvrté délce, která už nevěstí nic dobrého. Plotny se stavějí proti nám až do místa, kde je to téměř bez rukou. Lezky drží na mikro oblinách v rajbasu a ruce stále šátrají po ničem. Tak to je mazec. Pár těžkých kroků a vertikála dále těžkne. Jde to do převisu. Ještě jeden nesmělý krok a prsty levé ruky drží mělkou spárku pod převislým masivem, která ubíhá vpravo stále výš.

4. a nejtěžší délka cesty Eybl-Loipe.

Začíná pěkně natejkat. Krok sun krok a jsem v dokonalém převisu, záda směrem k zoulu. No tak teď to nejde vzdát. Hodit tlamu by bylo dost blbý. Vydrž přece, přesvědčuji sám sebe. Jde to ztuha, bandasky jsou grandiózní a to mě čeká v tomhle marastu ještě takových 5 metrů. Oddychuji jak lokomotiva. Je to dobrý. Dobrý. Mám to. Jsem zase v lepším terénu a jdu ke štandu. Uff. Dali jsme to všichni, ale po včerejšku opravdu s vypětím sil. Shodujeme se, že klasifikace cesty je dost drsná. To ještě netušíme, co nás přesně čeká. Chlácholíme se tím, že převislých částí bylo dost. Chyba lávky. Délka v široké spáře, poté slušná plotna s jednou vyviklanou a jednou dobrou skobou. Následuje ještě zbytek sil beroucí převislá 30ti metrová část, ale ta je alespoň chytovatá. Pomalu to valíme k poslední délce. Jsme zničení. Každý myslí už na vrchol a pivko na chatě, když se nám staví do cesty snad téměř hladká plotna, kde už opravdu není sil na zbyt. Co s tím. Najdu v sobě poslední morál a jdu do toho. Kroky jsou těžké, ale není to převis a to já můžu. Trošku se trápím, zase odfukuju, ruce se potí tak, že ani zdejší vápno nestačí odsávat. Práším si ruce v máglu postupuji k druhému nejtu v cestě. Jó. Mám to. Chytám madlo a už jsem z toho venku. Ještě pár kroků lehčím terénem a jsem u posledního štandu. Teď mám opravdu radost. Skoro musím zamáčknout slzu, protože tahle cesta … Nebo jsme jen měkoty? Dolézají postupně ostatní, křičí radostí, podávají si ruce a objímají se jak na vrcholu K2. Hormon štěstí se uvolňuje po dávkách a tak se není čemu divit. Máme radost z vylezené cesty, zážitků, ale upřímně i z toho, že to máme za sebou a bez karambolu. Díváme se přes Fieberhorn až na vrchol Hochthronu, kde jsou u vrcholového kříže Standa se Světlanou. Máme s sebou vysílačky, tak je zapínáme a zjišťujeme situaci u nich. Dali to. Mají taky silné zážitky, ale to až u pivka. Teď smotat lana a už jen lehkým terénem cca půl hodiny na vrcholové kamenité plato s kamennou pyramidou. Dáváme sváču, voda dochází, a tak se cestou zpět rochníme ve zbytkách sněhových návějí. Dolů scházíme stejně jako včera.

Na chatě ještě sledujeme záchranou akci ve stěně Hochthronu a popíjíme zasloužené pivko. Klábosíme až do tmy. Super akce. Letošní plán vyšel na tisíc procent.

Zleva Jindra, Petr, Jirka, Standa, Honza.

Dáváme poslední nocleh. Ráno už jen sestup k autům a úmorná cesta do Čech.

Hore zdar.

Text: Petr Křivánek
Foto: archiv autora