Jak říká Olda Bražina: „malý DAKAR“

Celou výpravu vedl několikanásobný účastník Dakaru Olda Bražina. Co bylo pro něho samozřejmostí, bylo pro nás nové. Měli jsme měsíc na přípravu a za tu dobu jsme se nezastavili. Teď už víme, že nejdůležitější je mít dokonale připravenou motorku,aby Vás nenechala někde uprostřed pouště. Část výpravy vezla motocykly dodávkou s přívěsem,druhá letěla letadlem.

Do začátku odletu nezbývalo moc času ,ale nervozita stoupala. Co si vzít s sebou? Jak dovybavit motocykly? Srandičky a doporučení od Olina, že batoh na zádech tě ubije, a co máš na motorce, to ztratíš, nám moc na sebevědomí nepřidávalo. Motocykly připraveny, ale poslední den před naložením u Olina v garáži je všechno jinak.Obutí, převody,chlazení,filtry atd. Celodenní akce nezbytných úprav nás neminula. Nakládka motocyklů na přívěs za dodávku, a ta se mohla vydat směr Tunisko přes Itálii a Sicílii trajektem na Djerbu.

Po příletu na Djerbu cca ve 14 hodin nás čekal 400 km přesun do vnitrozemí, do Oázy Csarghilane. 2/3 etapy byl po pevných cestách a zbytek už pouští a navíc v noci.Olinův dotaz:“ Chlapci, jdeme se projet?. DOBRA.“ Pro nás tento pokyn znamenal – rychle přilby na hlavu a bystrý odjezd na dalších min 100 km.Opravdu rychlé a výživné první seznámení s pouští. Do oázy jsme se dostali asi o půl jedné v noci.Přišli i první technické problémy.

Druhý den jsme se vydali naproti závodu rallye, cca 250 km do jižní části Tuniska k místu EL BORMA.Se závodem jsme absolvovali dvě ostré etapy, kdy každá měřila necelých tři sta kilometrů. Pro Olina to byl, jak říká, pionýrský tábor, nám to tak nepřipadalo.Při jedné z pouštních etap se mně podařilo prorazit zadní přídavnou nádrž a benzin vytekl nekompromisně do pouště. Do konce etapy zbývalo ještě 200 km, avšak dle poučky ,že“ benzin je pouze před námi , není cesty zpět a teď neřeš píčoviny“, nám nezbývalo než pokračovat ve směru rally. Záchranou pro mě byl čerstvě havarovaný motocykl KTM 660 RALLY jednoho z účastníků, který byl po pádu nepojízdný a benzin již nepotřeboval. No i takové náhody se při RALLY stávají. Špatný pocit z nedostatku benzinu v poušti byl ale vykompenzován při dojezdu do cíle a trávení zbytku dne v BIVAKU RALLY ve společnosti lidí jako je Peterhansel, Schlesser, čerstvý vítěz Dakaru Luc Alphand a motorkáři Esteve Isidere, Jaczek Czagor a další. Zkrátka na Vás dýchne taková atmosféra, kterou nikde jinde nezažijete.

Afrika a poušť v ní je krásná, když jde všechno podle představ a nejsou komplikace, jinak jde najednou i o život, což si člověk do poslední chvíle neuvědomuje a nepřipouští. Pak už si jen přejete, aby se všichni vrátili šťastně domů a nebylo nutno nechat v poušti drahou techniku. I přes různé těžkosti se nám to podařilo a jsme rádi, že jsme celou akci zdárně absolvovali.

Získané zkušenosti bych chtěl do budoucna uplatnit při své účasti na RALLY DAKAR 2009.

Josef Švorc – jezdec TROJAN KTM HK

[Show as slideshow]

12►

Už máme naloženo nejen kupu motórů na vleku, nejen několik soudků piva, nejen “pod kotlem”, nejen veškerejch těch krámů kolem motóru a blížíme se ke stáčírně Mattoni ve vísce s příznačným jménem Kyselka. Přesun končíme v kempu Na Špici který luxusně skýtá veškeré zázemí pro zhýčkané vodáky. Nadšeným enduristům poslouží dvojnásob.

Záhy Pardubické pivo je vystřídáno spánkem a už sedíme v sedle v neuvěřitelným počtu 7mi statečných a všichni s plaménky v očích ždímeme gripy na řidítkách.

Krásné počasí a kouzelný terén mezi Doupovskými a Krušnými horami už od pohledu hodně slibují. Jak hodiny plynou a akce střídá akci tak se naše hlavy plní fantastickými zážitky.

Projíždíme rychlé pasáže mezi poli, kamenité výjezdy, padáme přes klády, užíváme posilovaček v bahně a hebledí…v neposlední řadě nám v hlavě uvízne i několik až neuvěřitelných setkání s dobrými lidmi. Tento kraj má rozhodně svoje kouzlo a typickou „kultůru“ kterou se rozhodně vyplatí poznávat…

[Show as slideshow]

Pojeďme vykroužit nějaklou tu serpentinu!

To nás napadlo brzo na jaře, počkali jsme tedy na počasí a vyjeli směrem Grossglockner Hochalpenstrasse, Passo Stelvio a Umbrailpass. Čekali nás tři dny v sedle, kterých jsme plně využili. Počasí přálo tak se klukovský sen stal skutečností… sedím na endurku a opatrně nakláním zatáčky abych vyzkoušel co Mitasky udrží. Užívám si to na co jsem tak dlouho čekal. Při té příležitosti si prohlídnu severní stěnu Glockneru a Ortleru a vzpomínám jak jsme v nich s kamarádem nedávno “viseli” a s vypětím všech sil stoupali metr za metrem k vrcholu. Jaký diametrální rozdíl je v tom poznávat hory ze sedla motóru nebo při horolezeckém výstupu. Obojí ale něco spojuje, snad je to vášeň, snad adrenalin…zkrátka obojí je krásné, obojí burcuje. Bohužel anebo spíše bohudík to lze jen ztěží popsat slovy, člověk to musí prožít sám.

[Show as slideshow]

Vyprávění kamarádů, satelitní snímky, fotky na webech a v albech a plaménky v očích vyprávějících slibují „enduráckej ráj“ a pro nás tak trochu trénink na kamenitou poušť…vyrážíme a jsme svědky něčeho nevídaného. Sjízdná část řečiště je dlouhá kolem 110km, což se na první pohled nezdá tak závratné, když k tomu ale připočítáme průměrnou šířku koryta kolem třech kilometrů tak se dostáváme na neuvěřitelných 300km čtverečných úžasného terénu pro off road. My se bezesnou nocí přesouváme do přibližně poloviny tohoto přírodního enduro parku a zakempujeme poblíž města Spilimbergo.

Po zbytek noci a téměř celé dopoledne nás smáčí Italský nebe a my po úvodních technických problémech vyrážíme na seznámení s terénem. Nemůžeme se udržet a hned po prvních metrech plníme žíly adrenalinem, letíme po rovném štěrku, skáčeme ze břehu na břeh, užíváme drifty v nánosech písku a zapomínáme na čas, ani si nevšimneme toho že přestalo pršet. Necháváme se překvapit nečekanou změnou charakteru řečiště a už rozvážně překonáváme uklouzané oblé kameny v mělkém brodu. Voda proniká všude, ale nám to v tuto chvíli vůbec nevadí…

Po několika hodinách zapomnění na čas se před setměním vracíme k autu… naprosto nadšení a příjemně unaveni. Teď rychle rozpálit gril, narazit soudek a „tradá…“ užíváme si i druhou stránku útěků z domu. Při nočních radovánkách 🙂 se nevyhneme ani krátké vyjížďce na motórech, to abychom moc nezatuhli hrbením se kolem plynové lampičky u grilu. Bohužel Kryšťa po třech pivech a několika panákách přehlídne v té tmě se jasně blyštící hřebík 🙂 a píchne zadní kolo. Zítra nás čeká, po opravě duše, výjezd směrem na jih…

Druhý den našeho výjezdu najíždíme překvapivě více kilometrů po relativně klidnějším řečišti. Hledáme jemnější oblázky a užíváme si rychlé pasáže s nebezpečnými zlomy z měkkého štěrku. Jeden vykopává Kryšťu, druhý zase pošle k zemi Otce. Martin je už po včerejším zmordovaném malíčku klidnější povahy. Je příjemné potkat místňáka enduráka a projet se s ním, my jich potkáváme rovnou sedm statečných. Starší borci kteří to tam dobře znají a libují si v krosových pasážích v zarostlé části koryta. Máme co dělat abychom jim stačili a to jejich věkový průměr odhadujeme na 55 let!

A jako každý víkend i ten náš rychle končí, a nám nezbude než bolavýma rukama naložit motóry, co dostali pěkně za uši, a vrátit se dom. Plni vzpomínek už v autě kujeme plány na náš návrat v příštím roce… Tak „Ciao Tagliamento!“

[Show as slideshow]

12►