Gross Priel – „do třetice“ všeho dobrého (prosinec, 2004)

Gross Priel – „do třetice“ všeho dobrého

prosinec, 2004

Sníh…kde je? To je opravdu špatný vtip! Není tomu ani rok, co jsme se i se sněžnicemi bořili hluboko do prašanu, a teď musíme pokorně dupat po sluncem vysušené louce s lyžemi připevněnými  na batohu. Místním usedlíkům, kteří po nás pokukují s nepochopením v očích, bychom jen ztěží vysvětlovali, že nám to nevadí. Oni neznají večerníčky o včelích medvídcích, kteří si taky za sluníčkem došli, stejně tak jako my si dojdeme za sněhem…

Po dvou neúspěšných zimních výstupech na Gross Priel se nenecháváme odradit a znovu přijíždíme, tentokrát ještě před úsvitem, do malebného horského městečka Hinterstoder (600 m.n.m.). V hlavách nám ještě zní vánoční koledy, které jsme všichni chroptěli pod stromečkem, a atmosféru svátků nám nabourává paradoxně jen sníh, kterého tady je poskromnu. Zklamaně připevňujeme lyže na bágl a s prvními slunečními paprsky vyrážíme na kopec. Tentokrát jsme přijeli ve čtyřech: Ivka, Peky, Šarík a já. Kamarádi z Trauče, kteří se na lyžích snad narodili a nyní už jsou čerstvě oddaní a těhotní, se nechali lehko zlákat. Argumenty „pro“ byly jasné: „do třetice“ to přeci vyjde, přijeli jsme sem oslavit dvoje narozeniny, také Vánoce jsou přeci svátky klidu a míru, takže i počasí se musí umoudřit, a v neposlední řadě je tady můj dlouho připravovaný super-tajný plán…

Až na ty krysy na zádech, které obsahují nejen veškerou výzbroj, výstroj a jídlo na pět dní, ale i lyže a lopaty, se nám šlape po známé pěšině dobře. K winterraumu přicházíme již po poledni. Chata Prielschutzhaus (1422m.n.m.) je v zimě neobhospodařována, ale zimní místnost je dobře vybavena a skýtá veškeré pohodlí včetně spásných kamen. Počasí je stabilně špatné, což nás ale nepřekvapuje, neboť jsme tady nikdy lepší nezažili. Obsadíme místa na palandách, zabydlíme se a zatopíme v letitých „kaborkách“. Posilněni slivovicí a tuzemákem kujeme plány na další dny. Náš prvořadý cíl je jasný a  všichni se na tom shodujeme. Možná právě proto, že jsme byli v minulosti několikrát odmítnuti a vyplýtvali zde mnoho sil, naše cesta vede opět na Gross Priel.

Brrr…před šestou hodinou se opravdu nechce vstávat, navíc když v kobce je pořád tma a vyhaslá kamna už moc tepla nedávají. Otupěný leností přijímám vyrovnaně zprávu o špatném počasí a o dvaceti centimetrech nového sněhu. Barometr však hlásí, že tlak přes noc nepatrně stoupl! Tato dobrá zpráva nás burcuje ze spacáků a rychle balíme potřebné věci včetně cepínu, maček, pípáků, lopaty, sladkých životabudičů, termosek čaje a už vyrážíme do mraků. Téměř hodinu a půl posloucháme monotónní vrzání čerstvého prašanu pod lyžemi, když najednou jako blesk z čistého nebe vykoukne sluníčko. Přestože fouká chladný vítr a honí nad námi chuchvalce mraků, tak stále častěji a častěji probleskují jeho paprsky. Počasí se rychle lepší. Po pravé ruce už jasně vidíme jižní hřeben Prielu a dokonce se nám ukazuje i celý kotel, do kterého směřujeme. Čím výše jsme, tím větší naději na úspěch to v nás vzbuzuje. Kolem desáté hodiny, ve výšce kolem 2000m.n.m., nás již slunce nespouští z očí a my se nemůžeme vynadívat na oblaka pod námi. Lepší podmínky si už nemůžeme přát a jako za odměnu se těšíme z exkluzivní inverze. Tu a tam z mraků ční ostrůvky okolních hor a my jako trosečníci vytrvale stoupáme směrem k výšvihu na hřeben. „Pípák pípá, nožky bolí“ od toho jak se lyže střídavě kloužou po zledovatělém firnu nebo topí v hlubokém prašanu. Těsně pod výšvihem, přibližně ve výšce 2100m.n.m., zanecháváme lyže. Dále musíme už po svých. Za okamžik již mačky skřípou na vápenci smutnou písničku a my zvesela stoupáme tam, kde tušíme správnou cestu. Občas nám radí ocelové fixy trčící ze sněhu, jindy zase správný směr odhadujeme. Kolem půl jedné jsme v sedle a na cestě k cíli nám zbývá už jen čerstvě vysněžený a z počátku až překvapivě široký vrcholový hřeben. Jsme naplněni štěstím, které nás dnes potkalo. Mě v kapse hřeje zásnubní prstýnek, který jsem si před měsícem připravil. Právě tady na vrcholu Prielu a na kolenou ho chci Šárce předat a požádat jí o ruku. O mém plánu nikdo ze zúčastněných neví. Dlouho očekávaný moment překvapení se s každým krokem blíží a já věřím, že nás už nic nezastaví. Ani nevnímám jak dlouho trvá prostoupení posledních 200 metrů ostrého hřebene a už klečím na roztřesených kolenou…a ona šeptá „Ano“!

Nacházíme se na špičce pomyslného ostrova a ochrannou ruku nad námi drží snad největší kříž, který jsem kdy v horách viděl. Jsme ve výšce 2515m.n.m a jako posedlí se rozhlížíme všude kolem, fotíme a srkáme horký čaj. Kousek pod námi roste Spitzmauer a další vrcholky Totes Gebirge. Nedaleko na západ jasně rozeznáváme skupinu Dachsteinu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a vítr chladne s každou minutou. Je čas jít. Nejraději bychom zůstali ještě hodiny, ale nemůžeme, čeká nás ještě dlouhá cesta zpět do chaty. Již před sedlem se začínáme nořit do mraků, které za poslední tři hodiny stouply o dobrých 300m. Počasí je však nadále stabilní a naše stopy nás před setměním bezpečně vedou do winterraumu. Sjezd po špatném povrchu nám ještě přichystá několik „radostí“, ale modřiny na kolenou a hluboké rýhy na skluznici, jako daně za tak skvělý výstup, jsou naprosto zanedbatelné. Večer strávíme v oslavách, nejen dvojitých 31. narozenin a dosažení toužebného cíle, ale hlavně našeho zasnoubení. Brzy však zjistíme, že zásoby ohnivé vody nejsou nevyčerpatelné, tak musíme jít spát.

Ráno nikam nespěcháme. Nejprve se rozloučíme s chatou a tvrdou měnou naplníme kasu, a potom se už pomalu vracíme v hlubokém sněhu do pohádkově pocukrovaného údolí. Lyže dole v údolí sundávat nemusíme a po dobře vyjeté cestě to dobojujeme až k autu. O pár hodin později spokojeně přijíždíme do Pardubic. Je předposlední den v roce 2004 a my plni fantastických zážitků z našeho prvního pořádného skialpového výletu do sebe tlačíme konečně pořádnou večeři. Gambrinus teče proudem a každému z nás se ukládají zážitky po svém. S Ivkou a Pekym si slibujeme, že zase brzo vyrazíme. No a my se Šári se ujišťujeme, že lezení a cesty do hor jsme naším zasnoubením nepověsili na hřebík, jak si možná někdo může myslet. Tentokrát se nám opět potvrdilo, že „do třetice“ všeho dobrého…nebo zlého? 🙂

Napsat komentář